Celotáborová hra

 

5. kapitola

 

„Když jsem poprvé našel dědečkovi poznámky,“ pokračoval Guillaume ve svém vyprávění, „vůbec jsem netušil, co to mám v rukou. Díval jsem se na jednotlivé obrázky a grafy a říkal jsem si, proč to všechno dědeček schovával a ukládal si to mezi svou práci? Sami moc dobře víte, jaký dědeček byl a jaký měl k přírodě vztah. Když nás bral na výlety, jezdívali jsme do přírodních parků, ukazoval nám běžné i méně známé druhy zvířat a rostlin, vyprávěl nám o jejich životě a vždycky to od něj všechno znělo tak krásně a pohádkově. Pak jsem ale objevil tyhle spisy a fotografie a vůbec jsem nechápal, co to má znamenat. K dědečkovi se to vůbec nehodilo.“

 

„Jo, na ty naše výlety s ním si moc dobře vzpomínám,“ vstoupil do Guillaumova vyprávění Sheldon, „když jsme pak na ně po střední přestali jezdit a každý jsme se zaměřili na svoje studia na vysoké, docela mi ty výlety chyběly. Měl jsem rád večerní vyprávění tvého dědečka u ohně. Bylo to jako pohádky na dobrou noc.“

 

Děvčata už zase usazená v křesílkách při Sheldonově poznámce jen pokyvovala hlavou a já jsem také smutně zavzpomínal na naše dětství, kdy jsme měli mnohem méně starostí a výlety do přírody pro nás byly ohromným dobrodružstvím se spoustou objevů a zábavy.

 

„Dědečkovi se to opravdu nepodobalo,“ ujal se opět řečí Guillaume, „čím víc jsem si ale přečetl článků a spisů a čím více jsem viděl studií, grafů a fotografií, tím víc jsem začínal rozumět tomu, proč si děda všechny ty informace schraňoval a dával je dohromady. Nebyly to jen články o ničení a poškozování přírody a zabíjení zvířat, byla tam i velká spousta článků a studií o ochraně přírody, o záchraně ohrožených druhů, o chovných stanicích pro ohrožené druhy po celém světě. Byly tam i studie a návrhy na snížení vypouštěných zplodin velkými firmami, omezení těžby ropy, zastavení přeměny přirozeného životního prostředí některých druhů zvířat na průmyslové oblasti nebo zemědělské půdy. Byly tam i studie týkající se globálního oteplování a skleníkových plynů, znečišťování moří, kácení deštných pralesů, pytláctví v Africe, prostě úplně všechno, co se jakkoliv dotýkalo životního prostředí.“

 

„To muselo dát tvému dědečkovi hroznou spoustu práce, posbírat všechny ty informace“ zapojila se do hovoru Bethany, která do té doby seděla tiše a hltala každé Guillaumovo slovo.

 

„Nejenom posbírat, ale i roztřídit podle jednotlivých kontinentů a oblastí, spojit si některé informace dohromady a ověřit si, jaká lidská činnost má vliv na které druhy zvířat. Taky k tomu všemu zjišťoval, jestli existují organizace, které se se vzniklými situacemi snaží něco dělat a snaží se například ochránit některá zvířata. Hledal ve všem souvislosti a snažil se pomáhat, kde to šlo. Posílal několika nadacím a organizacím pravidelné finanční příspěvky na jejich činnost, pomáhal s vědeckými výzkumy. Dělal tolik věcí, o kterých jsem neměl vůbec ponětí, že nevím, kde na to všechno bral čas“ pokračoval Guillaume ve svém vyprávění.

 

„Když jsem si pročetl většinu jeho spisů a poznámek a zjistil jsem, co všechno dělal, rozhodl jsem se, že nechci, aby jeho práce přišla nazmar. Proto jsem si naplánoval tu osmiměsíční cestu kolem světa, kdy jsem se vydal ve stopách jeho cest a poznámek z jeho deníků. Setkal jsem se s několika lidmi, s kterými dědeček spolupracoval, a dozvěděl jsem se tolik informací, že chci pokračovat v jeho plánech. Příroda se nedokáže ochránit sama a někteří lidé jí ubližují daleko víc, než snese. To je něco, s čím chtěl dědeček bojovat a teď s tím budu bojovat i já.“

 

 

4. kapitola

Následujeme Guillauma zpět do haly a po schodišti do patra. Nahoře se dáváme doleva a procházíme dlouho chodbou, která je plná fotografií se zvířecí tematikou. Když se na fotky zadívám trochu důkladněji, všímám si, že všechny jsou pořízené v přírodě, v přirozeném prostředí těch zvířat. Na obrázku, který právě míjím je stádo žiraf v africké savaně, které právě pojídají listy nějakého stromu, hned na vedlejším pak lev, který se svými čelistmi právě zakousl do ulovené zebry, naproti na stěně visí fotografie stáda jelenů klidně se popásajících na mýtině uprostřed lesa a vedle dveří, do kterých míříme, ještě zahlédnu skupinku lemurů dovádějících vysoko ve větvích stromů. Jedna fotka krásnější než druhá. V koutku duše tiše závidím člověku, který tyhle fotografie pořizoval.

Vstupuji do pracovny hned za Guillaumem a ostatní mne následují. Přímo proti pracovnímu stolu z masivního dubu, na kterém je rozházená velká spousta papírů, jsou tři kožená křesílka. Necháme děvčata, ať se do nich posadí a čekáme, co tak důležitého nám chce Guillaume ukázat. Chvíli se přehrabuje v té hromadě papírů na stole a nakonec sáhne do zásuvky stolu, ze které vytáhne černé desky. Papíry ze stolu poskládá na hromádku a uloží si je na vedlejší menší stolek. Na vzniklý prostor na stole vyskládá dokumenty z desek a vyzve nás, ať přistoupíme blíž.

„Všichni víte, že jsem po dědečkovi zdědil veškerý jeho majetek,“ rozpovídal se Guillaume, „domy a pozemky po celém Švýcarsku, akcie v několika firmách a slušnou sumu peněz. Kromě toho jsem ale zdědil i všechen jeho osobní majetek. Když jsem se těmi osobními věcmi probíral, našel jsem mezi nimi i tyhle desky s poznámkami a fotografiemi, které vytvořil děda na svých cestách. Později jsem narazil i na několik dalších spisů s poznámkami, články z internetu, vědeckými studiemi, fotografiemi a spoustou dalších informací.“

 

Všichni se díváme na fotografie a poznámky, které před nás Guillaume vyskládal na stůl. Po těle mi naskakuje husí kůže. Leží před námi fotografie lovců kožešin se zabitými zvířaty, jiné obrázky ukazují těžbu dřeva v jihoamerických deštných pralesech a další zase ropné skvrny a další znečištění na hladině moře. Mezi těmi obrázky leží několik grafů dokazujících míru znečištění evropských a afrických řek, každoroční nárůst počtu ohrožených druhů zvířat a rostlin, nejnovější místa pro těžbu ropy a jiných surovin využívajících se v průmyslu nebo třeba nákresy na výstavbu nových průmyslových oblastí v okolí chráněných krajinných oblastí či dokonce přírodních parků. A to zdaleka není vše, co před nás Guillaume vyskládá.

 

Vím, že člověk některými svými činnostmi přírodu poškozuje a zabírá si pro sebe čím dál více místa na úkor života některých druhů zvířat, ale nikdy jsem neviděl pohromadě tolik poznámek a důkazů o tom, jak moc přírodu na této planetě ovlivňujeme a ničíme, na jednom místě.

 

„Kde k tomu všemu tvůj dědeček přišel?“ zeptala se udiveně Andrea.

 

„Co jsem zjistil z jeho poznámek,“ pustil se Guillame do vysvětlování, „tak několik posledních let dědeček vyhledával různé články na internetu týkající se poškozování a ničení životního prostředí, pročítal knihy o vlivu člověka na přírodu, cestoval po světě a osobně vyhledával vědce zabývající se problematikou znečišťování ovzduší, půdy a vod. Celkově sbíral informace a ověřoval si, že věci, o kterých se dočetl, jsou skutečně pravda. Když jsem jeho poznámky uviděl, nevěřil jsem tomu stejně jako teď vy.“ pokračoval Guillaume, „Proto jsem musel na těch několik posledních měsíců zmizet. Abych si sám na vlastní oči ověřil, že je to všechno opravdu velice smutná realita."

 

 

 3. kapitola

Projedeme branou a pokračujeme po příjezdové cestě až k vile, parkoviště je hned vedle hlavního vchodu. Zazvoníme a s napětím čekáme, po chviličce nám otevírá Reto, Guillaumův majordomus. (pozn. autora: Omlouvám se, že jsem vám již dříve neprozradil, jak se toto neobvyklé švýcarské jméno čte a vyslovuje, svou chybu tedy konečně napravuji a ono tajemství vám prozradím. Odteď až navždy čti a vyslovuj Guillaume jako „Gijóm“) Když nás vidí, je trochu překvapený, ale bez váhání nás vede dovnitř do domu.

„Pan Guillaume přijel asi před dvěma hodinami a od té doby je v pracovně,“ oznamuje nám Reto cestou do přijímacího salónku, „posaďte se, dojdu pro něho. Určitě vás rád uvidí.“

Po těchto slovech Reto odchází a po několika vteřinách jsou jeho kroky slyšet na schodech, když vystupuje do druhého patra, kde má Guillaume svou pracovnu. Dívám se na ostatní. Sheldon postává v rohu místnosti a pozoruje starobylé dřevěné hodiny, děvčata procházejí okolo a se zájmem si prohlíží obrazy na stěnách. Jsou na nich vyobrazeny všemožné scenérie přírody z různých částí světa, jedna krásnější než druhá. Všichni ale mlčí a jen tiše pozorují okolí, čekají na Guillaumův příchod a chtějí znát odpovědi na spoustu otázek stejně jako já.

Trvá to téměř pět minut, než se Reto vrátí. Guillaume ho téměř okamžitě následuje do salónku. Tedy pokud to je vůbec Guillaume. Muž, který se před námi objevil, jen vzdáleně připomíná toho mladého věčně usměvavého a energií hýřícího Guillauma, s kterým jsem se před osmi měsíci loučil na letišti. Koutky jeho úst už nesměřují tak nahoru jako dřív, jeho tvář je spíše posmutnělá. V obličeji mu přibylo několik vrásek, a pokud se nepletu, ve vlasech se mu začínají objevovat stříbrné pramínky. Něco na jeho výrazu mě předem varuje, že nás nečeká vřelé uvítání plné objetí, úsměvů a veselého vyprávění, na které jsem se tak těšil a připravoval ho několik posledních hodin u sebe v bytě.

„Phille, co tu děláte? Říkal jsem ti, že potřebuju pracovat. Neměli jste sem jezdit.“ naplnily se mé obavy. Takováhle slova jsem od svého nejlepšího přítele nečekal. Strohost toho uvítání a výčitka v Guillaumově hlase mě zabolela.

„Měli jsme o tebe strach, kamaráde.“ odpovídám mu smutně.

„Proč jsi za námi nepřijel a ani ses neozval? Nevěděli jsme, jestli se ti na zpáteční cestě něco nestalo.“ přidává se ke mně i Bethany.

„ Jak vidíte, nic mi není. Jen mám práce nad hlavu. Musím co nejdříve dát dohromady prostředky na další výpravu. A vy mě od toho teď zdržujete.“ pokračoval Guillaume ve svém vřelém uvítání.

„O čem to mluvíš, Guillaume? Na jakou další výpravu? Snad nechceš zase odcestovat? Vždyť jsi sotva přijel“ to se ozval Sheldon a já měl pocit, jako by mi četl myšlenky.

Guillaume se na nás zamyšleně zadíval a po krátké odmlce se v jeho hlase něco změnilo. „Omlouvám se! Nedošlo mi, že o mě budete mít takové obavy.“ opět se na malý okamžik odmlčel. „Když už jste tady, pojďte se mnou do pracovny. Asi je čas, abych vám ukázal, co jsem objevil při prozkoumávání celého dědictví po dědečkovi a třeba díky tomu pochopíte i moje chování“

 

 2. kapitola

Ostatní se na mě dívají trochu nechápavě. Během minutky jim popíši ten kratičký hovor a z reakcí je vidět, že i oni mají o Guillauma (čti Gijóma) starost. Bez dalších otázek se všichni zvedáme a míříme ven z domu a k Sheldonovu autu. Christine ještě rychle volá domů a domlouvá s chůvou prodloužené hlídání maličké Laury, ale naštěstí s tím není problém.

Vyrážíme. Já sedím vedle Sheldona a děvčata vzadu už zase alespoň trochu vesele švitoří. Vila, kterou Guillaume zdědil před patnácti měsíci po dědečkovi je na druhém koci města. Curych mi nikdy nepřišel tak obrovský, jako když jsem za Guillaumem jel poprvé. Vždycky jsem to k němu měl kousíček, bydlel dvě ulice ode mě, takže jsme se navštěvovali skoro každý den. Teď, po té smutné události, nám cesta zabere téměř čtyřicet minut.

Když si vzpomenu na svou první návštěvu jeho nového superultramegagigaobrovského sídla (pardon, ale jinak se to nazvat nedá), musím přiznat, že jsem byl v šoku. Jeho dědečka jsem znal, ale netušil jsem, že je ten člověk tak bohatý. Ten dům je v podstatě takový malý zámek s osmnácti pokoji, čtyřmi ložnicemi, křídlem pro služebnictvo, obrovskou zahradou a od té doby, co si tam Guillaume přestěhoval svůj zvěřinec, tak i s malou soukromou zoologickou zahradou. Společně s tímto zámečkem Zdědil Guillaume i další budovy a pozemky po celém Švýcarsku, hromadu akcií v několika velkých firmách a obrovsky tučné konto v národní bance.

Podle toho, co nám Guillaume řekl, než si vyrazil před osmi měsíci splnit svůj dětský sen - cestu kolem světa, o tom nevěděl ani sám Guillaume. Když se o smrti dědečka dověděl, byl z toho hodně smutný. Byli si obrovsky blízcí. Byl to právě jeho dědeček, kdo Guillauma vzal poprvé v jeho čtyřech letech do Curyšské zoologické zahrady, jezdil s ním kempovat do přírody, když byl starší, navštěvoval nejkrásnější přírodní parky po celé Evropě a pomáhal se starat o jeho pomalu se rozrůstající domácí zoo. Byl jsem hrozně vděčný, když mě občas vzali s sebou a později s námi na výlety do přírody začali jezdit i ostatní - Bethany, Christine, Sheldon a nakonec i Andrea.

I svého prvního pejska, fenku Bígla jménem Laila, dostal Guillaume od svého dědečka. Po Laile byly dalšími dárečky k narozeninám během několika let dva křečci, rybičky, leguán, morčata, další pejsek, dvě kočky a dokonce i korálovka. V dospělosti Guillaumovi vášeň pro domácí mazlíčky zůstala a jeho dům se postupně plnil všemi možnými druhy zvířat a rostlin, o které se staral a které byly jednou za čas, když musel Guillaume pracovně někam odjet, mou starostí. Posledních osm měsíců to naštěstí byl úkol pro jeho nové služebnictvo. Jeho soukromá zoo se v posledních letech rozrostla na tři pejsky, dvě kočky, šest morčat, dva zakrslé králíky, rybičky, leguána, tři andulky, veverku Karu, kterou nalezl zraněnou v lese při jednom ze svých výletů a ujal se jí a samozřejmě Felixe, jeho hadího kamaráda, který za ty roky dorostl do délky celého metru.

Částečně i na počest svého dědečka se tedy Guillaume před osmi měsíci vydal na cestu kolem světa, při které chtěl poznat zblízka přírodu i v jiných částech světa než jen ve Švýcarsku a několika sousedních zemích. Když si svůj několikaměsíční výlet plánoval, byl obrovsky nadšený a chtěl, ať jedeme všichni s ním. Teď se vrátil v přesně opačné náladě a já jen přemýšlím, co se na jeho cestách stalo a jestli mám být rád, že nikdo z nás nemohl s Guillaumem odjet, protože bychom se vrátili ve stejné náladě nebo zda jsme mohli něco změnit, pokud bychom jeli s ním.

Odpovědi už jsou blízko. Guillaumova vila je přímo před námi.

 

 

1. kapitola

Je to téměř dvě hodiny, co Guillaumovo letadlo přistálo na letišti, měl by tu být každou chvíli. Dívám se na Andreu, Christine, Sheldona a Bethany a vidím jim ve tvářích, že se na Guillauma těší stejně jako já. Byl pryč osm měsíců, tak dlouho jsme od sebe byli naposledy na vysoké, když Beth jela na půl roku studovat do Ameriky.

Vždycky jsem si naši šestku představoval jako nerozlučnou partu z nějakého starého televizního seriálu. Nejdřív jsme byli „Přátelé“ a asi chápete proč. Tři kluci a tři holky, já chvíli chodil s Andreou, pak Guillaume s Bethany a nakonec si Christine vzala Sheldona. Později jsme si oblíbili seriály „Jak jsem poznal vaši matku“ a „Teorie velkého třesku“. Nikdy jsme se nemohli shodnout, které z těch partiček kamarádů se podobáme víc. Sice máme vlastního Sheldona a Beth se chtěla stát herečkou a teď pracuje jako servírka, ale také máme mezi sebou televizní reportérku Andreu, ze mě se stal architekt a o našem vztahu už jsem se zmínil před chvilkou.

Teď je nám už dvaatřicet let, pořád se pravidelně vídáme, slavíme spolu narozeniny, Velikonoce, Silvestr a ještě do nedávna i Vánoce. Od té doby, co Christine porodila Sheldonovi malou Lauru a Bethany se zamilovala do toho slizkého právníka, se naše parta pomaličku rozpadá, ale Guillaumův návrat byl jasným důvodem, proč se znovu sejít a uspořádat pro něho párty na uvítanou.

Tak kde jsi, Guillaume? Andrea i Sheldon se stále častěji dívají na hodinky. Beth a Christine, které je normálně neskutečně těžké alespoň na chvíli umlčet, téměř tiše sedí v křesílkách a popíjejí víno. Ta zvláštní nálada mě děsí. Už to nevydržím. Zavolám mu. Když vytáčím jeho číslo, vzpomenu si na těch několik posledních rozhovorů. Guillaume je vždycky tak rychle ukončil, z jeho hlasu zněl smutek a jako by to prostě nebyl on. Když jsem mu říkal o párty na uvítanou, vypadalo to, že o ni ani nestojí. Jak o tom tak přemýšlím, nikdy mi vlastně nepotvrdil, že přijde. Ale nedorazit na vlastní párty na uvítanou?

Po chvilce zvonění to naštěstí zvedá.

„Guillaume, kamaráde, tak kde jsi? Všichni tu na tebe netrpělivě čekáme.“

„Phille, to jsi ty?“ jeho hlas zní tak zvláštně, snad ještě smutněji než posledně, pokud je to vůbec možné, „Jsem doma. Říkal jsem ti, že musím co nejdřív začít pracovat. Chci se tam vrátit hned, jak to bude možné. Promiň, musím končit. Nesmím ztratit ani vteřinu.“

Zmateně pokládám sluchátko. Vůbec tomu nerozumím. Kam se chce Guillaume vrátit? Proč mi tak rychle zavěsil? Na čem pracuje? Přihodilo se mu něco na cestách? Co se to s ním za posledních pár měsíců stalo?

Musím to zjistit.

„Shely, můžeš řídit? Guillaume je u sebe. Něco se s ním děje a já chci zjistit co.“

Asi se ptáte, kdo je Guillaume a jeho přátelé? Kde byl posledních osm měsíců? A co se to vlastně u všech čertů děje? Sledujte naše stránky a možná se dozvíte odpovědi i na mnoho jiných otázek. ;)