Celotáborová hra

11. kapitola

Když Guillaume domluvil, viděl jsem v něm zase toho mladého Rescatora. Člověka, který se snaží pomoci všem živým tvorům ve svém okolí. Jak jsem brzy pochopil, díky dědečkovým financím se jeho okolím měl velmi brzy stát úplně celý svět. Zachránit všechna zvířata a omezit veškeré škodliviny je ale i nad jeho síly. Tolik peněz nemá nikdo na světě a hlavně nikdo nemá tak velký vliv. Vždyť i celosvětové organizace se podobnými problémy zabývají a řeší je na globální úrovni. Přemýšlel jsem nad tím, co má vlastně náš Rescator v plánu, až mi to nakonec nedalo a musel jsem se ho zeptat. Christine mě ale o malý okamžik předběhla: „Guillaume, tohle všechno je ohromě zajímavé, ale řekni mi, co chceš teď vlastně dělat? Přeci si nemyslíš, že dokážeš zachránit celý svět? To jeden člověk nedokáže ani s takovým zápalem pro věc, jako máš ty.“

„Christine, máš samozřejmě pravdu.“ řekl zachmuřeně Guillaume, „Celý svět zachránit nedokážu, ale můžu zachránit alespoň jeho velkou část. Můžu se pokusit přesunout nejohroženější zvířata a rostliny do míst, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, můžu se jim pokusit vytvořit jejich přirozené prostředí, můžu se jich pokusit zachránit co nejvíce. Chtěl jsem vám ukázat ještě něco. Dědeček měl ve svých poznámkách rozpracovaný i jeden obrovský projekt a já bych ho rád na jeho počest dokončil.

Byl to nejspíš ten nejtlustší svazek dokumentů, který jsem mezi jeho osobními věcmi našel, ale zároveň byl nejspíš také nejzajímavější. Dědeček si totiž nechal vypracovat projekt na vytvoření několika chovných stanic po celém světě. Měla to být v podstatě taková novodobá Noemova archa. V jednotlivých podnebných pásech nebo určitých klimatických oblastech chtěl najít člověkem nejméně poničenou oblast a v ní se pokusit vytvořit území, kde by mohly žít společně veškeré druhy z dané oblasti. Chtěl tak co nejvíce napodobit život ve volné přírodě. Nechtěl k sobě připouštět druhy, které se nemohli potkat ani ve volné přírodě, stejně tak se chtěl zaměřit i na rostliny, aby se v každé oblasti vyskytovala jen běžná flora. V jeho představách nezachránil od každého druhu jen dva jedince, jak to bylo v bibli, ale chtěl ideálně odchytit celou skupinu zvířat a ta pak následně přemístit do dané oblasti, kde by se jim mělo dařit se dále rozrůstat a rozmnožovat. Pokud by jeho plán fungoval, chtěl takových stanic postupně vytvořit co nejvíce, protože se obával, že lidé postupně svojí činností zničí i zbytek planety, který je ještě relativně nezasažený.

Mně se jeho představa opravdu líbí. A když už si ji nemůže splnit můj dědeček, chtěl bych na jeho památku vybudovat ty stanice já. Ještě než jsem se vrátil zpět domů, začal jsem si dopodrobna prohlížet jeho plány a přemýšlel jsem, jak je zrealizovat. Sám to ale nezvládnu, bude potřeba najít obrovské množství dobrovolníků, kteří nám s tím pomůžou.“

„Říkal jsi nám?“ ozval se z ničeho nic Sheldon.

„Byl bych rád, kdybyste mě v tom nenechali samotného, když už jste si vyslechli celý můj příběh. A když jste mi připomněli tu krásnou přezdívku, možná to celé nazvu Operace Rescator“ řekl Guillaume a po tom návrhu se začal společně s ostatními smát. „Nejspíš budu muset rozjet kampaň na internetu, abych sehnal alespoň nějaké další lidi. Čím víc nás bude, tím více budeme moci zachránit rostlin a zvířat. A ať už do toho půjdete se mnou nebo ne, musím se tak jako tak co nejdříve pustit do plánování celé akce. Rád bych to rozjel začátkem července.“

Když Guillaume domluvil, všichni jsme začali přemýšlet o jeho návrhu a ještě další hodinu jsme seděli v jeho pracovně a bavili jsme se o výletech z dětství, dědečkových poznámkách i o tom všem, co nám právě Rescator dovyprávěl ze své cesty po světě. Pak jsme se rozloučili a se slibem, že dáme Guillaumovi co nejdříve vědět, jestli mu s jeho plánem pomůžeme, jsme se vydali do svých domovů.

 

10. kapitola

„Musím ale ještě dodat, že severní část Afriky už tak krásná není. Když jsem se byl podívat v Egyptě a projížděl jsem přes Káhiru, chtělo se mi v některých chvílích zvracet. Mrtvé krávy plavaly uprostřed Nilu břichem nahoru, řeka sloužila místo skládky a lidé tam vyhazovali téměř cokoliv a ještě se mezi tím vším koupali, což jsem opravdu nedokázal pochopit. Když jsem se přesunul do Ameriky, nejdříve jsem se zhrozil, že to bude podobné, jako v Káhiře. Ve velkých městech jsou čtvrti, kde se lidé chovají naprosto stejně. Své odpadky vyhazují do řek a je jim jedno, co všechno tím můžou způsobit zvířatům, která zde žijí. Naštěstí je tomu tak opravdu jen v okrajových částech velkých měst. V Rio de Janeiru to bylo navíc horší v tom, že je to město přímo na pobřeží. Takže veškeré odpadky končily přímo v moři.

Když jsem se přesunul více do vnitrozemí, vše se zase úplně změnilo. Krásná a bohatá příroda plná všelijakých rostlin a různých druhů zvířat. Tropické deštné pralesy jsou nádherné a zároveň extrémně nebezpečné. Když svou návštěvu přirovnám k filmu Avatar, nebude to daleko od pravdy. Největším nebezpečím tam totiž není žádný jedovatý had či nějaká velká šelma, ale stejně jako na většině naší planety je to člověk. Kácením stromů lidé ničí a zmenšují prostor, kde mohou místní zvířata žít, mění jim jejich přirozené prostředí, nutí setkávat se druhy, které by se jinak nejspíš spolu nikdy nesetkaly a velmi tak ovlivňují veškeré přírodní zákony.

Oproti tomu severní Amerika je poměrně klidné a hezké území. Lidé se soustřeďují do velkých měst nebo si s přírodou vytváří poměrně hezký vztah a nechávají tak rostlinám i zvířatům poměrně velký prostor k životu. Především Kanada a Aljaška jsou lidskou činností téměř nedotčené. Okolí velkých kanadských jezer nebo severoamerické národní parky jsou naprosto úžasné a samotného mně překvapilo, jak málo zde lidé přírodu změnili.

Cestou zpět do Evropy jsem ještě zavítal do oblasti Arktidy. Oproti jihu je tady daleko více rostlin i zvířat. Příroda zde není jen o několika druzích mechu, ale vyskytuje se zde i poměrně velké množství různých stromů a keřů. Ze zvířat tady můžete potkat polární medvědy, lišky, zajíce nebo třeba vlky. Společně s nimi se zde občas vyskytují i některé druhy ptáků a samozřejmě i další savci. Byl to docela hezký poslední krůček před návratem domů, ale možná jste si všimli, že jsem vás v druhé části svého vyprávění hodně šetřil a veškeré problémy zmínil jen hodně okrajově.“ téměř všichni jsme při jeho posledních slovech lehce pokývali svými hlavami a já se trochu začal bát, co nám Rescator chce ještě říci.

Guillaume po chvíli pokračoval ve své řeči: „V Africe je obrovským problémem lov zvířat pro jejich kožešiny nebo jiné trofeje a samozřejmě znečištění řek a veškeré přírody, které si tamní obyvatelstvo téměř vůbec neuvědomuje. Perský záliv není jediným místem, kde se na naší planetě těží ropa a Američané bohužel velké množství svého odpadu vyhazují do moře, kde způsobuje rybám a jiným mořským živočichům nemalé obtíže. Velké průmyslové oblasti také nejsou jen v Německu, ale vyskytují se po celém světě. Těch důvodů, proč je velká spousta zvířat na pokraji vyhynutí nebo se minimálně řadí mezi dlouhodobě ohrožené druhy, je nespočet. Někteří lidé se sice snaží a vytváří organizace za záchranu ohrožených druhů či na obnovu přírodních oblastí, jejich činnost ale není v celkovém kontextu příliš vidět. Bohužel se všichni soustředíme spíše na osobní pohodlí, lepší a výkonnější stroje, které nám usnadňují život a celkově na lidskou pohodu, že si nevšímáme, jak přírodě škodíme. Otázkou zůstává, kdy se dostaneme do situace, kdy už nebude možné udělat ten krok zpět a snažit se vše zachránit. Já bych ho rád udělal co nejdříve.“

 

9. kapitola

Když se opět sejdeme zpět v Guillaumově pracovně, přemýšlím, jestli vůbec chci, aby náš Rescator pokračoval ve svém vyprávění. Stále jsem v šoku z fotek, které nám před malou chvílí ukázal. Naliji si šálek horké kávy a usadím se zpět do křesílka. Děvčata se v koupelně lehce upravila, ale je na nich vidět, že Bethany s Christine se nakonec také neudržely a společně s Andreou si na toaletě pobrečely.

„Můžeme pokračovat?“ zeptá se Guillaume, a když mu nikdo neodpoví, tak pomalu pokračuje se svým vyprávěním. „Z Asie jsem se letěl podívat do Austrálie. Teď vás potěším a žádné ošklivé obrázky vám ukazovat nebudu, protože Australská příroda je asi nejméně zasažená ze všech. Možná je to tím, že v Austrálii žijí lidé, kromě původních domorodých obyvatel, nejkratší dobu. Australská příroda není tak různorodá jako na ostatních kontinentech, celý světadíl je jedna velká poušť, která místy přechází do polopouští. Neustále narážíte na různé druhy klokanů nebo třeba na koaly. Ale také je zde obrovské množství jedovatých hadů a pavouků, naštěstí se s nimi téměř nesetkáte, pokud je tedy nebudete sami vyhledávat.“ při těchto Rescatorových slovech je na děvčatech vidět, že svůj slib nás potěšit, úplně nedodržel. I mně přeběhne mráz po zádech při zmínce o jedovatých hadech a pavoucích, ale nechci to na sobě dát nijak znát.

„Tím nejúžasnějším v Austrálii a možná i necelém světě je ale Velký bariérový útes na severovýchodní straně tohoto kontinentu. Na délku má více než dva tisíce kilometrů a široký je až sto padesát kilometrů. Je to obrovský masiv, který nad hladinou vytváří až šest set ostrovů, žije zde kolem čtyř tisíc druhů ryb a tři sta padesáti různých druhů korálů. Na ostrovech mají útočiště i mnohé druhy ptáků celý tenhle obrovský ekosystém je pod ochranou UNESCO. Bohužel i něco takhle překrásného a obrovského trpí pod vlivem lidské činnosti a látky, které se dostávají z řek do moře nebo unikají z různých oceánských lodí, poškozují i tuhle překrásnou korálovou bariéru.“

Tentokrát před nás Guillaume pokládá fotografie, které jsou určitě pořízené podvodním fotoaparátem, a ukazuje nám obrázky malých rybek, které se pod hladinou proplétají skrz korálové ostrůvky nebo se naopak ukrývají mezi některými rostlinkami. Některé snímky jsou focené i z ostrovů, které vystupují nad hladinu a skrz čisté moře je krásný pohled na dění pod hladinou. Tentokrát se všem obrázky opravdu líbí a zvedají nám náladu.

Když jsme si obrázky dostatečně prohlédli, dal se Rescator opět do řeči: „Z australského tepla jsem se vydal do zimy na návštěvu Antarktidy. Co vám budu povídat, moc zajímavé to tam nebylo. Všude jen sníh a hrozná zima. Ale i tak jsem viděl několik zajímavostí. Především tučňáci byli úžasní. Ale jinak toho tady opravdu moc není. Několik druhů mechů, lišejníků či chaluh a řas a společně s tím jen pár mořských živočichů. 

Zato Afrika byla naprosto kouzelná. Místní domorodé kmeny mají neskutečné rituály a drží se svých tradic, zvířata si vytvořila svůj vlastní řád, do kterého jim zasahují v podstatě jen lovci kožešin, a příroda si tu žije téměř vlastním životem. Měl jsem tu úžasnou možnost vidět z balonu lovící smečku lvů, stádo zeber, které se hnalo přes pusté pláně, krokodýla, který z hlubin nějaké velké řeky zaútočil a ulovil na břehu pijícího pakoně, prostě zákony přírody v její základní podobě. Asi bych měl být smutný za ta zvířata, která se stala kořistí lvů či jiných dravců, ale příroda to tak chtěla, a proto s tím i já musím souhlasit. Díky návštěvě několika domorodých kmenů a samozřejmě i Madagaskaru jsem se v Africe zdržel přes dva měsíce a musím se přiznat, že se mi opouštěla velice těžko.“

 

8. kapitola

„Cestami po Evropě jsem strávil asi měsíc a měl jsem z nich hodně rozporuplné pocity. Následně jsem se tedy vydal do Asie a s napětím jsem očekával, jaké to bude tam. Dědeček ve svých poznámkách zanechal hodně pozitivních informací, ale také poměrně hodně těch negativních.

Abych si zlepšil náladu z Německa, vydal jsem se nejprve na ruskou Sibiř. Většina této části Ruska je naprosto krásná. Sice je tam obrovská zima, ale to napomáhá přírodě. Lidem se tam totiž nechce vůbec nic dělat a půda je pro zemědělství tak nehostinná, že ji nechávají napospas samu sobě. Krásná příroda téměř bez lidského zásahu je také v jižní a jihovýchodní Asii. Nepál, Kambodža, Laos, Thajsko, Vietnam nebo třeba Malajsie jsou prostě nádherné. Jediné, co mi trochu kazilo dojmy v této oblasti, byl velký rozmach zemědělství. Zemědělská plocha se zde neustále zvětšuje a tím jsou vytlačovány některé druhy rostlin a zvířat ze svého původního území do míst, které pro ně nejsou tak příhodné pro život. I když to zní zvláštně, tak zvětšování zemědělských ploch prostě přírodě škodí, pokud se nekontroluje a není stanovená nějaká hranice, kam až se můžou pole zvětšovat.

Později jsem se vydal do Číny. Vždycky jsem si přál vidět Pandy velké v jejich přirozeném domově a teď se mi to konečně splnilo. Musím vám říct, že je to úžasný zážitek. O pandách se ví, že to jsou hrozně líní medvědi a živí se převážně bambusem. Když je vidíte v té přírodní rezervaci, jak se většinu dne jen válí a žvýkají bambusové stonky, občas se převalí z boku na bok, popojdou pár metrů a zase se svalí na zem, nezbývá vám nic jiného, než se jen smát. Celý svět se snaží je zachránit, panda je ve znaku Světového fondu pro ochranu přírody, existuje několik organizací za jejich záchranu a ony se prostě jen válí, žvýkají bambus a užívají si života. Na druhou stranu musím říct, že jejich počet ve volné přírodě v posledních letech vzrůstá, ale i tak jich je na celém světě pouze necelých dva tisíce.

Od pand jsem se z Číny přesunul do Japonska a moje veselá nálada najednou zase skočila o několik stupňů dolů. Japonsko se v posledních letech řadí mezi průmyslové a technické velmoci a to se podepsalo i na přírodě v této zemi. Toxické látky ve vodě a půdě, nečistoty v ovzduší a spousta dalších faktorů kazí místní přírodu a životní podmínky. Ale tohle pořád nebylo to nejhorší, co jsem v Asii zažil. Tím byla jednoznačně oblast Perského zálivu a problémy způsobené díky těžbě ropy. „

V tu chvíli před nás Guillaume položí několik obrázků. Při pohledu na ně si nejsem jistý, jestli se náhodou nerozbrečím. Je na nich totiž několik zvířat téměř obalených v ropě. Ryby, malé i velké želvy, ptáci a dokonce i tučňáci. Z těch obrázků je mi opravdu smutno a říkám si, jak je možné, že lidé něco podobného dopustí. Andrea se vedle mě doopravdy rozbrečí a Bethany s Christine k tomu nemají daleko.

„Guillaume, nevadilo by ti udělat si na chvilku přestávku? Myslím, že holky to po pohledu na ty fotky potřebují.“ Ptám se našeho kamaráda, který okamžitě souhlasí.

Abych zakryl, že také nemám daleko k slzám, protože chlapi přeci nebrečí, odcházím z místnosti chvilku po děvčatech a také se vydávám hledat toaletu. Pomalu začínám chápat, že se nálada mého nejlepšího přítele během jeho výletu tak měnila. Pokud zažil více takových chvil a viděl ještě další zvířata a rostliny v podobných nesnázích, divím se, že se domů nevrátil daleko dříve.

 

7. kapitola 

 „Zjistil jsem toho opravdu hodně. Vůbec nevím, kde bych měl začít.“ Odpověděl Guillaume rozpačitě. „Tak to asi vezmu od samého začátku a řeknu vám vše, co jsem během své cesty prožil.“ 

Já se Sheldonem jsme si přitáhli další dvě křesílka z druhého konce místnosti a posadili jsme se vedle děvčat. V tu chvíli do místnosti vstoupil Reto. Nesl před sebou obrovský tác s obloženými chleby a zeleninou. Za ním vešly do místnosti další dvě služebné, které přinesly vychlazenou limonádu, konvičky s kávou a čajem a několik skleniček a keramických hrnečků.

„Pokud se dámy a pánové neurazí, připravili jsme v kuchyni malé občerstvení. Snad vám přijde k chuti.“ oznámil nám svým milým hlasem Reto a podíval se při tom na Guillauma, jestli je vše v pořádku. Ten jen sklidil několik dokumentů z velkého pracovního stolu a pokynul Retovi i služebným, aby na něj občerstvení položili. Vypadalo to, že v Guillaumově domě ještě nějaký čas strávíme a vyslechneme si ještě hodně zajímavé informace, proto jsme byli za nabídnuté chlebíčky a nápoje opravdu vděční.

Když Reto i služebné opět odešli, pokračoval Guillaume ve svém vyprávění: „Svojí cestu po světě v dědečkových stopách jsem začal tady v Evropě. Švýcarsko a okolní země jsem navštívil několikrát již s dědou, tak jsem se rozhodl začít ve Skandinávii. Severské země mě vždycky lákaly a příroda ve Švédsku a Norsku je pověstná svojí krásou a rozmanitostí. Norské mořské fjordy a švédské mokřady mají tak přirozené prostředí, jak jen to jde. Viděl jsem zde několik opravdu výjimečných zvířat a rostlin a nic nenasvědčovalo tomu, že by zde člověk svojí činností nějak likvidoval místní přírodu. Proto jsem se rozhodl dalších čtrnáct dní strávit v Chorvatsku a Řecku v teple u moře, odpočívat a užívat si potápění a výlety po památkách. Část dědečkových poznámek jsem si samozřejmě vzal s sebou, abych se mohl cestou soustředit přímo na místa, která on osobně navštívil a o která se zajímal, takže jsem je ve volných chvílích u moře procházel a vybíral si další místo pro své cestování.“

Nabídl jsem si ze stolu několik obložených chlebíčků a nalil si sklenku citronové limonády. Během Guillaumova vyprávění tak postupně učinili i ostatní, ale všichni jsme stále poslouchali, co nám náš kamarád vypráví. „Prohlížel jsem si některé studie a grafy, které dědeček nashromáždil a rozhodl jsem se přeci jen vrátit trochu blíže k domovu a před odletem do Asie navštívit ještě některé velké průmyslové oblasti v Německu. V dědečkových spisech totiž bylo několik studií odkazujících na znečištění vody, půdy a vzduchu v těchto oblastech a tím pádem i na poškození životního prostředí nejen zvířat a rostlin, ale také lidí žijících v dané oblasti. Rozhodl jsem se tam zajet a osobně se podívat na ta místa.

Teprve tam jsem si poprvé uvědomil, že na těch dědečkových poznámkách bude opravdu něco skutečného. Několik desítek kilometrů od sebe jsou v Německu území tak odlišná, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Stejně jako ve většině evropských zemí jsou i zde místa, která jsou činností lidí téměř nepoškozená, žijí zde různorodé rostliny a zvířata a vše je takové, jaké by být mělo. Ale když jsem se vydal do okolí těch největších průmyslových oblastí, naskytl se mi přesně opačný pohled na věc. Zvířata, která byla pro tyto oblasti dříve typická, se zde teď vůbec nevyskytovala, rostliny zde téměř nerostly, protože půda byla kontaminovaná toxickými látkami. V řekách a potocích po proudu od továren bylo tak málo života, že jsem měl problém vůbec nějaký nalézt, ryby umíraly a zvířata, která sem chodila pít, trápily všelijaké nemoci. Myslel jsem si, že budou existovat zákony na ochranu přírody nebo minimálně nějaké organizace, které se tím budou zabývat. Bohužel finanční zisky těchto firem jsou pro většinu lidí daleko víc důležité, než ochrana přírody. Smutně jsem se tedy přesunul do Asie a doufal jsem, že tam bude situace daleko lepší. Jak moc jsem se ale mýlil.“

 

 6. kapitola

Když to Guillaume dořekl, vzpomněl jsem si na něco z dětství, co mě pobavilo natolik, že jsem se začal nahlas smát.

„Co ti na tom přijde vtipného, Phille?“ obořila se na mě Bethany, „z toho všeho, co nám zatím Guillaume ukázal a řekl, se mi chce spíš brečet, než se smát.“

Samozřejmě měla pravdu. Nic z toho, co ve svých spisech shromažďoval Guillaumův dědeček, k smíchu nebylo. Mně vykouzlila úsměv na tváři vzpomínka na dětství a na období, kdy Guillaume začal vytvářet jako malý chlapec svou zoo. První zvířátka sice dostal od svého dědečka, ale později se objevilo daleko více zvířat, která Guillaume nějakým způsobem zachránil v přírodě. Kočka, kterou srazilo auto a Guillaume se jí ujal, vlaštovka se zlomeným křídlem, která by nepřežila zimu, pokud by zůstala v přírodě, malý koloušek, jemuž myslivci nejspíš zastřelili matku, a mnoho dalších zvířátek se postupně stávalo součástí Guillaumova zvěřince. Některá jen na krátký čas, než se uzdravila a mohla se vrátit do volné přírody, jiná si Guillaume nechal, dokud nezemřela stářím. Právě díky Guillaumově snaze zachránit co nejvíce zvířátek už v dětství mu Sheldon vymyslel přezdívku, kterou jsme dřívě používali téměř neustále a já si na ni nyní vzpomněl téměř po patnácti letech.

„Jak Guillaume začal mluvit o tom, že naváže na dědečkovu práci a bude bojovat za přírodu a její ochranu, tak jsem si vzpomněl na jednu veselou věc z dětství. Na tu přezdívku, kterou jsi pro Guillauma vymyslel, Shledone.“ opověděl jsem po chvilce Bethany a na tváři mi stále zůstával ten šibalský úsměv. Jak si ostatní postupně vzpomínali na onu přezdívku, začali se usmívat taky.

„No jo! Rescator je zpátky v plné parádě a zase chce zachránit všechno, co bude možné.“ prohodil s úsměvem Sheldon. „Jak dlouho už jsme ti takhle neřekli, Guillaume?“

I Guillaume se usmál, když ta přezdívka zazněla nahlas. Rescator. Zachránce. Bojovník za ty, kteří se nedokáží ochránit sami a kteří potřebují pomoc někoho jiného. „Naposledy jste mě tak nazvali, když jsem si v osmnácti domů přinesl tu veverku se zlomenou přední tlapkou.“

V tu chvíli jsme se začali nahlas smát všichni. Smutná nálada a napětí z toho, co nám Guillaume ukázal, alespoň na chviličku zmizela a my se myšlenkami vrátili o polovinu svého života zpět. Při pohledu na fotografie na stole nám ale bohužel nevydržela dlouho.

„Rescatore,“ oslovil jsem Guillauma onou přezdívkou a nevzdával jsem se tak rychle všech těch vzpomínek, „sice už jsi nám toho řekl hodně o dědečkově práci a informacích, které nashromáždil, ale pořád jsi nám neřekl, co se stalo během těch několika měsíců, co jsi byl pryč. Před osmi měsíci bys párty na uvítanou určitě neodmítl.“

Guillauma pomalu přešel smích a podíval se na mě opět s vážnou tváří. „Tenkrát jsem ještě neviděl a neprožil to, co teď. Když jsem odjížděl, nechtěl jsem věřit tomu všemu, co bylo v dědečkových poznámkách. Potřeboval jsem to vidět na vlastní oči a zjistit, jestli je svět opravdu v tak špatném stavu, jak ho popisoval dědeček nebo zda jsou na naší planetě nějaká místa, která člověk ještě nezničil a kde se příroda a život ubírají vlastním směrem.“

„A co jsi zjistil?“ zeptala se Christine za nás za všechny.

 

5. kapitola

 

„Když jsem poprvé našel dědečkovi poznámky,“ pokračoval Guillaume ve svém vyprávění, „vůbec jsem netušil, co to mám v rukou. Díval jsem se na jednotlivé obrázky a grafy a říkal jsem si, proč to všechno dědeček schovával a ukládal si to mezi svou práci? Sami moc dobře víte, jaký dědeček byl a jaký měl k přírodě vztah. Když nás bral na výlety, jezdívali jsme do přírodních parků, ukazoval nám běžné i méně známé druhy zvířat a rostlin, vyprávěl nám o jejich životě a vždycky to od něj všechno znělo tak krásně a pohádkově. Pak jsem ale objevil tyhle spisy a fotografie a vůbec jsem nechápal, co to má znamenat. K dědečkovi se to vůbec nehodilo.“

 

„Jo, na ty naše výlety s ním si moc dobře vzpomínám,“ vstoupil do Guillaumova vyprávění Sheldon, „když jsme pak na ně po střední přestali jezdit a každý jsme se zaměřili na svoje studia na vysoké, docela mi ty výlety chyběly. Měl jsem rád večerní vyprávění tvého dědečka u ohně. Bylo to jako pohádky na dobrou noc.“

 

Děvčata už zase usazená v křesílkách při Sheldonově poznámce jen pokyvovala hlavou a já jsem také smutně zavzpomínal na naše dětství, kdy jsme měli mnohem méně starostí a výlety do přírody pro nás byly ohromným dobrodružstvím se spoustou objevů a zábavy.

 

„Dědečkovi se to opravdu nepodobalo,“ ujal se opět řečí Guillaume, „čím víc jsem si ale přečetl článků a spisů a čím více jsem viděl studií, grafů a fotografií, tím víc jsem začínal rozumět tomu, proč si děda všechny ty informace schraňoval a dával je dohromady. Nebyly to jen články o ničení a poškozování přírody a zabíjení zvířat, byla tam i velká spousta článků a studií o ochraně přírody, o záchraně ohrožených druhů, o chovných stanicích pro ohrožené druhy po celém světě. Byly tam i studie a návrhy na snížení vypouštěných zplodin velkými firmami, omezení těžby ropy, zastavení přeměny přirozeného životního prostředí některých druhů zvířat na průmyslové oblasti nebo zemědělské půdy. Byly tam i studie týkající se globálního oteplování a skleníkových plynů, znečišťování moří, kácení deštných pralesů, pytláctví v Africe, prostě úplně všechno, co se jakkoliv dotýkalo životního prostředí.“

 

„To muselo dát tvému dědečkovi hroznou spoustu práce, posbírat všechny ty informace“ zapojila se do hovoru Bethany, která do té doby seděla tiše a hltala každé Guillaumovo slovo.

 

„Nejenom posbírat, ale i roztřídit podle jednotlivých kontinentů a oblastí, spojit si některé informace dohromady a ověřit si, jaká lidská činnost má vliv na které druhy zvířat. Taky k tomu všemu zjišťoval, jestli existují organizace, které se se vzniklými situacemi snaží něco dělat a snaží se například ochránit některá zvířata. Hledal ve všem souvislosti a snažil se pomáhat, kde to šlo. Posílal několika nadacím a organizacím pravidelné finanční příspěvky na jejich činnost, pomáhal s vědeckými výzkumy. Dělal tolik věcí, o kterých jsem neměl vůbec ponětí, že nevím, kde na to všechno bral čas“ pokračoval Guillaume ve svém vyprávění.

 

„Když jsem si pročetl většinu jeho spisů a poznámek a zjistil jsem, co všechno dělal, rozhodl jsem se, že nechci, aby jeho práce přišla nazmar. Proto jsem si naplánoval tu osmiměsíční cestu kolem světa, kdy jsem se vydal ve stopách jeho cest a poznámek z jeho deníků. Setkal jsem se s několika lidmi, s kterými dědeček spolupracoval, a dozvěděl jsem se tolik informací, že chci pokračovat v jeho plánech. Příroda se nedokáže ochránit sama a někteří lidé jí ubližují daleko víc, než snese. To je něco, s čím chtěl dědeček bojovat a teď s tím budu bojovat i já.“

 

 

4. kapitola

Následujeme Guillauma zpět do haly a po schodišti do patra. Nahoře se dáváme doleva a procházíme dlouho chodbou, která je plná fotografií se zvířecí tematikou. Když se na fotky zadívám trochu důkladněji, všímám si, že všechny jsou pořízené v přírodě, v přirozeném prostředí těch zvířat. Na obrázku, který právě míjím je stádo žiraf v africké savaně, které právě pojídají listy nějakého stromu, hned na vedlejším pak lev, který se svými čelistmi právě zakousl do ulovené zebry, naproti na stěně visí fotografie stáda jelenů klidně se popásajících na mýtině uprostřed lesa a vedle dveří, do kterých míříme, ještě zahlédnu skupinku lemurů dovádějících vysoko ve větvích stromů. Jedna fotka krásnější než druhá. V koutku duše tiše závidím člověku, který tyhle fotografie pořizoval.

Vstupuji do pracovny hned za Guillaumem a ostatní mne následují. Přímo proti pracovnímu stolu z masivního dubu, na kterém je rozházená velká spousta papírů, jsou tři kožená křesílka. Necháme děvčata, ať se do nich posadí a čekáme, co tak důležitého nám chce Guillaume ukázat. Chvíli se přehrabuje v té hromadě papírů na stole a nakonec sáhne do zásuvky stolu, ze které vytáhne černé desky. Papíry ze stolu poskládá na hromádku a uloží si je na vedlejší menší stolek. Na vzniklý prostor na stole vyskládá dokumenty z desek a vyzve nás, ať přistoupíme blíž.

„Všichni víte, že jsem po dědečkovi zdědil veškerý jeho majetek,“ rozpovídal se Guillaume, „domy a pozemky po celém Švýcarsku, akcie v několika firmách a slušnou sumu peněz. Kromě toho jsem ale zdědil i všechen jeho osobní majetek. Když jsem se těmi osobními věcmi probíral, našel jsem mezi nimi i tyhle desky s poznámkami a fotografiemi, které vytvořil děda na svých cestách. Později jsem narazil i na několik dalších spisů s poznámkami, články z internetu, vědeckými studiemi, fotografiemi a spoustou dalších informací.“

 

Všichni se díváme na fotografie a poznámky, které před nás Guillaume vyskládal na stůl. Po těle mi naskakuje husí kůže. Leží před námi fotografie lovců kožešin se zabitými zvířaty, jiné obrázky ukazují těžbu dřeva v jihoamerických deštných pralesech a další zase ropné skvrny a další znečištění na hladině moře. Mezi těmi obrázky leží několik grafů dokazujících míru znečištění evropských a afrických řek, každoroční nárůst počtu ohrožených druhů zvířat a rostlin, nejnovější místa pro těžbu ropy a jiných surovin využívajících se v průmyslu nebo třeba nákresy na výstavbu nových průmyslových oblastí v okolí chráněných krajinných oblastí či dokonce přírodních parků. A to zdaleka není vše, co před nás Guillaume vyskládá.

 

Vím, že člověk některými svými činnostmi přírodu poškozuje a zabírá si pro sebe čím dál více místa na úkor života některých druhů zvířat, ale nikdy jsem neviděl pohromadě tolik poznámek a důkazů o tom, jak moc přírodu na této planetě ovlivňujeme a ničíme, na jednom místě.

 

„Kde k tomu všemu tvůj dědeček přišel?“ zeptala se udiveně Andrea.

 

„Co jsem zjistil z jeho poznámek,“ pustil se Guillame do vysvětlování, „tak několik posledních let dědeček vyhledával různé články na internetu týkající se poškozování a ničení životního prostředí, pročítal knihy o vlivu člověka na přírodu, cestoval po světě a osobně vyhledával vědce zabývající se problematikou znečišťování ovzduší, půdy a vod. Celkově sbíral informace a ověřoval si, že věci, o kterých se dočetl, jsou skutečně pravda. Když jsem jeho poznámky uviděl, nevěřil jsem tomu stejně jako teď vy.“ pokračoval Guillaume, „Proto jsem musel na těch několik posledních měsíců zmizet. Abych si sám na vlastní oči ověřil, že je to všechno opravdu velice smutná realita."

 

 

 3. kapitola

Projedeme branou a pokračujeme po příjezdové cestě až k vile, parkoviště je hned vedle hlavního vchodu. Zazvoníme a s napětím čekáme, po chviličce nám otevírá Reto, Guillaumův majordomus. (pozn. autora: Omlouvám se, že jsem vám již dříve neprozradil, jak se toto neobvyklé švýcarské jméno čte a vyslovuje, svou chybu tedy konečně napravuji a ono tajemství vám prozradím. Odteď až navždy čti a vyslovuj Guillaume jako „Gijóm“) Když nás vidí, je trochu překvapený, ale bez váhání nás vede dovnitř do domu.

„Pan Guillaume přijel asi před dvěma hodinami a od té doby je v pracovně,“ oznamuje nám Reto cestou do přijímacího salónku, „posaďte se, dojdu pro něho. Určitě vás rád uvidí.“

Po těchto slovech Reto odchází a po několika vteřinách jsou jeho kroky slyšet na schodech, když vystupuje do druhého patra, kde má Guillaume svou pracovnu. Dívám se na ostatní. Sheldon postává v rohu místnosti a pozoruje starobylé dřevěné hodiny, děvčata procházejí okolo a se zájmem si prohlíží obrazy na stěnách. Jsou na nich vyobrazeny všemožné scenérie přírody z různých částí světa, jedna krásnější než druhá. Všichni ale mlčí a jen tiše pozorují okolí, čekají na Guillaumův příchod a chtějí znát odpovědi na spoustu otázek stejně jako já.

Trvá to téměř pět minut, než se Reto vrátí. Guillaume ho téměř okamžitě následuje do salónku. Tedy pokud to je vůbec Guillaume. Muž, který se před námi objevil, jen vzdáleně připomíná toho mladého věčně usměvavého a energií hýřícího Guillauma, s kterým jsem se před osmi měsíci loučil na letišti. Koutky jeho úst už nesměřují tak nahoru jako dřív, jeho tvář je spíše posmutnělá. V obličeji mu přibylo několik vrásek, a pokud se nepletu, ve vlasech se mu začínají objevovat stříbrné pramínky. Něco na jeho výrazu mě předem varuje, že nás nečeká vřelé uvítání plné objetí, úsměvů a veselého vyprávění, na které jsem se tak těšil a připravoval ho několik posledních hodin u sebe v bytě.

„Phille, co tu děláte? Říkal jsem ti, že potřebuju pracovat. Neměli jste sem jezdit.“ naplnily se mé obavy. Takováhle slova jsem od svého nejlepšího přítele nečekal. Strohost toho uvítání a výčitka v Guillaumově hlase mě zabolela.

„Měli jsme o tebe strach, kamaráde.“ odpovídám mu smutně.

„Proč jsi za námi nepřijel a ani ses neozval? Nevěděli jsme, jestli se ti na zpáteční cestě něco nestalo.“ přidává se ke mně i Bethany.

„ Jak vidíte, nic mi není. Jen mám práce nad hlavu. Musím co nejdříve dát dohromady prostředky na další výpravu. A vy mě od toho teď zdržujete.“ pokračoval Guillaume ve svém vřelém uvítání.

„O čem to mluvíš, Guillaume? Na jakou další výpravu? Snad nechceš zase odcestovat? Vždyť jsi sotva přijel“ to se ozval Sheldon a já měl pocit, jako by mi četl myšlenky.

Guillaume se na nás zamyšleně zadíval a po krátké odmlce se v jeho hlase něco změnilo. „Omlouvám se! Nedošlo mi, že o mě budete mít takové obavy.“ opět se na malý okamžik odmlčel. „Když už jste tady, pojďte se mnou do pracovny. Asi je čas, abych vám ukázal, co jsem objevil při prozkoumávání celého dědictví po dědečkovi a třeba díky tomu pochopíte i moje chování“

 

 2. kapitola

Ostatní se na mě dívají trochu nechápavě. Během minutky jim popíši ten kratičký hovor a z reakcí je vidět, že i oni mají o Guillauma (čti Gijóma) starost. Bez dalších otázek se všichni zvedáme a míříme ven z domu a k Sheldonovu autu. Christine ještě rychle volá domů a domlouvá s chůvou prodloužené hlídání maličké Laury, ale naštěstí s tím není problém.

Vyrážíme. Já sedím vedle Sheldona a děvčata vzadu už zase alespoň trochu vesele švitoří. Vila, kterou Guillaume zdědil před patnácti měsíci po dědečkovi je na druhém koci města. Curych mi nikdy nepřišel tak obrovský, jako když jsem za Guillaumem jel poprvé. Vždycky jsem to k němu měl kousíček, bydlel dvě ulice ode mě, takže jsme se navštěvovali skoro každý den. Teď, po té smutné události, nám cesta zabere téměř čtyřicet minut.

Když si vzpomenu na svou první návštěvu jeho nového superultramegagigaobrovského sídla (pardon, ale jinak se to nazvat nedá), musím přiznat, že jsem byl v šoku. Jeho dědečka jsem znal, ale netušil jsem, že je ten člověk tak bohatý. Ten dům je v podstatě takový malý zámek s osmnácti pokoji, čtyřmi ložnicemi, křídlem pro služebnictvo, obrovskou zahradou a od té doby, co si tam Guillaume přestěhoval svůj zvěřinec, tak i s malou soukromou zoologickou zahradou. Společně s tímto zámečkem Zdědil Guillaume i další budovy a pozemky po celém Švýcarsku, hromadu akcií v několika velkých firmách a obrovsky tučné konto v národní bance.

Podle toho, co nám Guillaume řekl, než si vyrazil před osmi měsíci splnit svůj dětský sen - cestu kolem světa, o tom nevěděl ani sám Guillaume. Když se o smrti dědečka dověděl, byl z toho hodně smutný. Byli si obrovsky blízcí. Byl to právě jeho dědeček, kdo Guillauma vzal poprvé v jeho čtyřech letech do Curyšské zoologické zahrady, jezdil s ním kempovat do přírody, když byl starší, navštěvoval nejkrásnější přírodní parky po celé Evropě a pomáhal se starat o jeho pomalu se rozrůstající domácí zoo. Byl jsem hrozně vděčný, když mě občas vzali s sebou a později s námi na výlety do přírody začali jezdit i ostatní - Bethany, Christine, Sheldon a nakonec i Andrea.

I svého prvního pejska, fenku Bígla jménem Laila, dostal Guillaume od svého dědečka. Po Laile byly dalšími dárečky k narozeninám během několika let dva křečci, rybičky, leguán, morčata, další pejsek, dvě kočky a dokonce i korálovka. V dospělosti Guillaumovi vášeň pro domácí mazlíčky zůstala a jeho dům se postupně plnil všemi možnými druhy zvířat a rostlin, o které se staral a které byly jednou za čas, když musel Guillaume pracovně někam odjet, mou starostí. Posledních osm měsíců to naštěstí byl úkol pro jeho nové služebnictvo. Jeho soukromá zoo se v posledních letech rozrostla na tři pejsky, dvě kočky, šest morčat, dva zakrslé králíky, rybičky, leguána, tři andulky, veverku Karu, kterou nalezl zraněnou v lese při jednom ze svých výletů a ujal se jí a samozřejmě Felixe, jeho hadího kamaráda, který za ty roky dorostl do délky celého metru.

Částečně i na počest svého dědečka se tedy Guillaume před osmi měsíci vydal na cestu kolem světa, při které chtěl poznat zblízka přírodu i v jiných částech světa než jen ve Švýcarsku a několika sousedních zemích. Když si svůj několikaměsíční výlet plánoval, byl obrovsky nadšený a chtěl, ať jedeme všichni s ním. Teď se vrátil v přesně opačné náladě a já jen přemýšlím, co se na jeho cestách stalo a jestli mám být rád, že nikdo z nás nemohl s Guillaumem odjet, protože bychom se vrátili ve stejné náladě nebo zda jsme mohli něco změnit, pokud bychom jeli s ním.

Odpovědi už jsou blízko. Guillaumova vila je přímo před námi.

 

 

1. kapitola

Je to téměř dvě hodiny, co Guillaumovo letadlo přistálo na letišti, měl by tu být každou chvíli. Dívám se na Andreu, Christine, Sheldona a Bethany a vidím jim ve tvářích, že se na Guillauma těší stejně jako já. Byl pryč osm měsíců, tak dlouho jsme od sebe byli naposledy na vysoké, když Beth jela na půl roku studovat do Ameriky.

Vždycky jsem si naši šestku představoval jako nerozlučnou partu z nějakého starého televizního seriálu. Nejdřív jsme byli „Přátelé“ a asi chápete proč. Tři kluci a tři holky, já chvíli chodil s Andreou, pak Guillaume s Bethany a nakonec si Christine vzala Sheldona. Později jsme si oblíbili seriály „Jak jsem poznal vaši matku“ a „Teorie velkého třesku“. Nikdy jsme se nemohli shodnout, které z těch partiček kamarádů se podobáme víc. Sice máme vlastního Sheldona a Beth se chtěla stát herečkou a teď pracuje jako servírka, ale také máme mezi sebou televizní reportérku Andreu, ze mě se stal architekt a o našem vztahu už jsem se zmínil před chvilkou.

Teď je nám už dvaatřicet let, pořád se pravidelně vídáme, slavíme spolu narozeniny, Velikonoce, Silvestr a ještě do nedávna i Vánoce. Od té doby, co Christine porodila Sheldonovi malou Lauru a Bethany se zamilovala do toho slizkého právníka, se naše parta pomaličku rozpadá, ale Guillaumův návrat byl jasným důvodem, proč se znovu sejít a uspořádat pro něho párty na uvítanou.

Tak kde jsi, Guillaume? Andrea i Sheldon se stále častěji dívají na hodinky. Beth a Christine, které je normálně neskutečně těžké alespoň na chvíli umlčet, téměř tiše sedí v křesílkách a popíjejí víno. Ta zvláštní nálada mě děsí. Už to nevydržím. Zavolám mu. Když vytáčím jeho číslo, vzpomenu si na těch několik posledních rozhovorů. Guillaume je vždycky tak rychle ukončil, z jeho hlasu zněl smutek a jako by to prostě nebyl on. Když jsem mu říkal o párty na uvítanou, vypadalo to, že o ni ani nestojí. Jak o tom tak přemýšlím, nikdy mi vlastně nepotvrdil, že přijde. Ale nedorazit na vlastní párty na uvítanou?

Po chvilce zvonění to naštěstí zvedá.

„Guillaume, kamaráde, tak kde jsi? Všichni tu na tebe netrpělivě čekáme.“

„Phille, to jsi ty?“ jeho hlas zní tak zvláštně, snad ještě smutněji než posledně, pokud je to vůbec možné, „Jsem doma. Říkal jsem ti, že musím co nejdřív začít pracovat. Chci se tam vrátit hned, jak to bude možné. Promiň, musím končit. Nesmím ztratit ani vteřinu.“

Zmateně pokládám sluchátko. Vůbec tomu nerozumím. Kam se chce Guillaume vrátit? Proč mi tak rychle zavěsil? Na čem pracuje? Přihodilo se mu něco na cestách? Co se to s ním za posledních pár měsíců stalo?

Musím to zjistit.

„Shely, můžeš řídit? Guillaume je u sebe. Něco se s ním děje a já chci zjistit co.“

Asi se ptáte, kdo je Guillaume a jeho přátelé? Kde byl posledních osm měsíců? A co se to vlastně u všech čertů děje? Sledujte naše stránky a možná se dozvíte odpovědi i na mnoho jiných otázek. ;)